Andrej Tarkovskij: Stalker

SSSR, 1974, 155 min.

v ruském znění s titulky

Se zprovozněním velkého sálu jsme se rozhodli pokusit se vzkřísit tradici filmových večerů. Níže uvedená pozvánka vás možná povzbudí zařadit si první nabídku z tohoto cyklu do své adventní přípravy na Vánoce.

Po delším váhání jsem pro znovunastartování našeho filmového klubu vybral film ruského režiséra Andreje Tarkovského z roku 1979 Stalker, který lze považovat za „klasiku" novodobé filmové tvorby. „Je naprosto neuvěřitelné," píše Jan Čulík v Britských listech, „že tento hluboce mystický, intelektuálský a zbožný film financoval v roce 1979 Sovětský svaz." Jen v Moskvě prý Tarkovského film po jeho premiéře zhlédly dva miliony diváků, stal se zlatým hřebem desetiletí pro ruské intelektuály a fronty před kinem v Moskvě musela zvládat ruská jízdní policie.

Samotný režisér o tomto filmu prý prohlásil, že film je pro něj „science-fiction bez science". Jde totiž o symbolický snímek, jehož poselství si musí vyložit každý dle svého: Někdo v tomto dvouapůlhodinovém rusky mluveném snímku s českými titulky může nalézt výpověď o lásce, sebeobětování, životě, víře či hledání pokoje, jiného zde osloví ekologické motivy, další pak bude hledat podobnost se zničenou krajinou v okolí ukrajinského Černobylu, jiný bude díky filmu vržen do rozjímání o mužské potřebě svobody a ženské potřebě domova. A další zase třeba po zhlédnutí filmu začne hledat tu svoji „Zónu": prostor štěstí, ale také prostor náročné proměny, prostor pomáhající žít uprostřed špíny a pouště, prostor, po jehož objevení toužíme vodit další a další návštěvníky.

Před účastí předem varuji ty, kdo by očekávali dramaticky rychlý spád děje. Divák se musí předem naladit na dlouhé scény vedoucí spíše do jeho vlastního vnitřního světa, než aby nabízely odreagování. Citlivějšího diváka však nadchnou sice málomluvné, ale o to brilantnější dialogy, doplněné skutečně mistrnou hrou barev, zvuků a světla, což ve svém celku vytváří hypnotickou, téměř mystickou atmosféru.

Po poměrně dobrodružném začátku, jehož smysl se objasní zase až v samotném závěru filmu, nás už čeká cesta tří mužů, Spisovatele, Profesora a Stalkera, do jakési tajemné Zóny. Zde, v této krajině symbolické abstrakce, neplatí zákony materiálního světa, ale zákony lidského nitra: krajina se mění podle toho, jak k ní kdo z hlavních aktérů právě přistupuje. Stalker je zde dalším dvěma návštěvníkům něčím jako kněz věřícím - vede je k vnitřnímu cíli, k nalezení pravdivého místa ve světě a k objevení jejich nejhlubší a nejautentičtější touhy.

Pokud by se někdo chtěl před zhlédnutím filmu o něm dozvědět více, doporučuji si prostě do vyhledávače zadat slova „Tarkovskij" a „Stalker".

Jak napsal jeden recenzent, film Stalker „roste s divákem". V různých etapách vašeho života vám může zprostředkovat různá poselství. Odvážíte se toto poselství zkusit hledat i pro tu vaši současnou etapu? Po dvojím zhlédnutí vám mohu vřele doporučit pokusit se o to. A když to nevyjde, zkusíte to příště.

Petr Hruška

Související texty:

Další filmy od Andreje Tarkovského: